Zhruba před dvěma měsíci se Jindříšek odnaučoval nosit plínku. Hrál si tedy na gauči s autíčkem a já najednou koukám, že to autíčko má na střeše jakýsi podivný hnědý objekt. Bližším prozkoumáním jsem zjistila, že je to přesně to, čeho jsem se obávala. Zkontrolovala jsem Jindříška a stopy nasvědčovaly, že si to vyhrábl ručičkou zezadu z kalhot. Vynadala jsem mu, že je čuně, jenže on se to snažil hodit na někoho jiného: "To byla kočka, ta stará čůza." Jenom podotýkám, že kočku do domácnosti už delší dobu nepouštíme.

Jindy zase stála na stole svíčka. Jindříšek jí uňoumal celý knot, když jsem mu vyčetla, že to potom už nepůjde zapálit, opět se snažil přesvědčit mě, že není na vině: "To byl ten vítr zvenku."

Velice rád svaluje vinu na bráchu. Počmáral si propiskou nohu, a pak řekl, že to byl Rudíček. Na Rudíčka se snažil svést i počmáraný stůl. Když jsem mu to vyvracela s tím, že Rudíček u stolu vůbec nebyl, velice pohotově zareagoval: "To byl nějakej cizí harant."

Leccos co se týče výmluv pochytil ale právě od Rudíčka, který má jednu univerzální výmluvu, že to udělal omylem. Takže nám Jindříšek roztrhal návod k jedné hře, a hájil se právě tím, že to bylo omylem.

A na co se vymlouvá pravidelně? Když si má jít po příchodu zvenku umýt ruce, tak nechce a tvrdí: "mám čistý ručičky", rovněž si nerad myje vlásky, to se nás také vždycky snaží přesvědčit, že je má čisté.